Till I scarcely more than muttered “Other friends have flown before—
On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before.”
Then the bird said “Nevermore.”
~ Edgar Allan Poe (The Raven)
V hlubokých lesích kousek za Brnem dosedl unaveně na větev vysoké borovice Krkavec. Konečně sám a nerušen. Nastavil zobák jarnímu slunci a přemýšlel o stavu své společnosti. Po smrti otce se v ní děje něco podivného. Něco nesedí. Věci neběží, jak bylo dosud zvykem, drobky nepřibývají podle očekávání. A ta podivná atmosféra. Krkavec rozjímal nad nezvyklou situací. Přemýšlel, jak ji napravit, ale jak už se to v podobných chvílích stává, jeho úvahy přerušil temný stín. Přilétl Havran.
„Zdarrrec,“ pozdravil a pozorným zrakem odhadoval Krkavcovo rozpoložení.
„No… nazdar,“ ucedil Krkavec a znovu zvedl zobák ke slunci. „Všechno v pořádku?“
„Jako vždycky,“ pravil neurčitě Havran.
„Nezdá se mi.“
„Jasně, že to někde dře. Věci nemohou neustále běžet tak, jak ty si tady na Olympu vysníš,“ nahodil Havran poučný tón, „to je přece přirozené...“
„A co nefunguje tentokrát?“ přerušil ho rychle Krkavec. Právě teď se mu nechtělo poslouchat dlouhé litanie a výmluvy. Slunce rychle mířilo za obzor a on si chtěl vychutnat poslední paprsky prvního jarního dne.
„Ále, drhne nám komunikace s Vrrránou,“ protáhl významně Havran, „Neustále jí nesedí množství drobků. Podle mého soudu je počítá blbě. A vůbec se jí furt něco nezdá. V podstatě dělá jenom zmatky. A taky se už dlouho povídá, že je divná...“
„Vím, říkal jsi mi o tom. Tak ji konečně vyhoď a bude klid.“
„To jsem chtěl už dávno. Takže mám tvé svolení?“
„Pokud za ni máš náhradu,“ zarazil se Krkavec.
„Starej Kavka to zvládne za oba,“ ujistil ho sebejistě Havran. „Je to sice takový zvláštní týpek, ale dříč. Určitě to zvládne. Musí. V podstatě nechápu, proč tam na to byli dva.“
Ve vzduchu voní babí léto. Po silnici lemované ořechovou alejí projíždí dodávka. Pod největším ořešákem jí něco malého a tvrdého dopadne přímo pod kolo. Sotva to řidič bez povšimnutí přejede, ozve se tiché křup a vzápětí potěšené mlasknutí. Pokud tedy Krkavec umí mlasknout. Potěšeně. Každopádně miluje čerstvě rozlousknuté ořechy a díky triku s auty si nemusí mordovat vlastní zobák. Drobné potěšení v tomto krušném světě. Sezobne jádro, utrhne další ořech, usedne na větev nad silnicí a vyhlíží další auto. Ve chvíli, kdy se objeví, přisedne vedle něj Havran.
„Co se děje?“ Zajímá se Krkavec po té, co naučeným způsobem vyplivne ořech pod projíždějící vůz.
„Prrroblém se starým Kavkou,“ vypadne z Havrana, který se vzápětí úslužně vydává na zem pro rozbitý plod.
„Jaký?“
Havran podává Krkavci nakřáplý ořech a spustí: „Pořád samé výmluvy, jak nestíhá, a že je toho na něj moc. V počtu drobků má těžkej chaos, ale jinak plno keců, jak by všechno dělal jinak. Fakt už na něj nemám nerrrvy.“
Krkavec vyzobne ze skořápky jádro. Všimne si, že není celé. Havranovi nejspíš část vypadla nebo...? Ne, to by neudělal. Co už. Měl si pro to slétnout sám. Trochu otráveně pronese: „No a kdo ty drobky konečně spočítá? Mám dojem, že se jejich hromada tenčí, ale měla už dávno nabývat. Já nevím, jak ti to mám jinak vysvětlit. Chci konečně znát počet drobků!“
„Já to samozřejmě zajistím,“ uklidňuje Krkavce Havran. „Ale s Kavkou to nepůjde. Neustále mi předává podivná, směšně malá čísla. Určitě špatná. Budu to muset vyřešit. Samozřejmě. Ale bez něj.“
„Ok, ok, víš, že ti věřím. Kdo jiný by to dokázal vyřešit, když ne ty?“ chystá si Krkavec ořech pro další projíždějící auto a převádí řeč jinam. Nechce si kazit příjemný podzimní den zbytečnými roztržkami.
…
Na brněnský Zelný trh dolehla atmosféra Vánoc. Krkavec posmutněle sleduje, jak se k jeho klidnému a pokojnému stanovišti na římse Staré radnice blíží obvyklý narušitel se zobákem ještě lesklým od zbytků vánočních klobásek.
„Zdarrrec,“ skřehotá příchozí.
Krkavec potichu kývne hlavou a mírně se odsune, aby mu udělal místo.
„Jak je na Olympu?“ uchechtne se Havran
Zase ten Olymp, pomyslí si Krkavec. „O co jde?“ zeptá se.
„Jen si říkám, že bys měl občas slézt dolů. Víš vůbec, jak nám teď všechno drrrhne? Tvoje pravidla nefungují.“
„Proč by nefungovala? Zajistí nám vše, co je potřeba udělat.“
„Potřeba, jo? Ty vůbec netušíš, co se děje. Hodíš nám pár drobků a požaduješ muziky na celou koncertní symfonii. Myslíš, že to zvládáme?“
Krkavec zaváhal. „Jestli máte málo, proč mi to konečně neřekneš přímo?“
„A co bys odpověděl?“ ušklíbne se Havran. Pak se zapitvoří a napodobí Krkavce: „Pokud chcete víc, musíte přidat.“
Jasně, pomyslí si Krkavec. A taky musíte přestat krást. Ty jo, kdybych měl jistotu. Kdybych jen věděl, kudy tečou drobky ven.
„Celej život mě honil tvůj tatík,“ pokračuje mírně podnapile Havran, „a když konečně skape, nastoupíš na jeho místo ty. Starej kámoš mě tu buzeruje jak mladýho holuba…“
Nic nemohlo Krkavce rozškrtnout víc, než zmínka o otci: „Co si bereš do zobáku mého otce? Nebýt jeho, živořil bys někde v polích jak stará ucouraná vrána. To on tě vytáhl mezi Krkavce a všechno tě naučil.“
„Ale firmu jsi zdědil ty. Synáček, kterému spadlo všechno zadarmo do klína,“ nedá se tentokrát Havran zastavit: „O ničem nemáš ani páru, ale furt se tváříš, jak kdybys sežral všechnu moudrost světa. Jenže já ti něco povím, už toho mám dost...“
Krkavec na něj překvapeně zírá. Počítá do deseti a pak chladně odtuší: „Koukám, že jsi dal v těch odpadcích na Zelňáku přednost vánočnímu punči před klobáskou. To jsi neudělal dobře, kamaráde. Mluví ti to až příliš mnoho...“
Havran si klidný tón jeho slov vyloží špatně a tak nezadržitelně pokračuje: „Od každýho se necháš oblbnout rohlíkem, i ode mne...“
Krkavec mlčky naslouchá, tohle bude hodně bolet.
…
Ráno je poněkud mrazivé. Havrana probouzí nepříjemná kocovina. Nějakou dobu chce zůstat ve stavu sladkého nevědění, ale pak to nevydrží a pootevře jedno oko. Skutečně byl odkopnut do nehostinných polí za Brnem? Všechno tomu nasvědčuje. Z poza hroudy na něj soucitně hledí stará noblesní Vrána. Za ní vykukuje zvědavý zobák starýho Kavky. Ti tu teda chyběli.
„Chce se mi říct něco o božích mlýnech,“ zaskřehotá pohrdavě starej Kavka.
„Mě spíš napadlo to o té jámě,“ uštěpačně se zasměje se Vrána.
„Tu bych teď nezmiňoval,“ odplivne si Kavka směrem k Havranovi, „vždyť jsme do ní kvůli tomu pitomci padli taky. Pojď pryč. Nechci s ním mít nic společného.“
On the morrow he will leave me, as my Hopes have flown before.”
Then the bird said “Nevermore.”
~ Edgar Allan Poe (The Raven)
V hlubokých lesích kousek za Brnem dosedl unaveně na větev vysoké borovice Krkavec. Konečně sám a nerušen. Nastavil zobák jarnímu slunci a přemýšlel o stavu své společnosti. Po smrti otce se v ní děje něco podivného. Něco nesedí. Věci neběží, jak bylo dosud zvykem, drobky nepřibývají podle očekávání. A ta podivná atmosféra. Krkavec rozjímal nad nezvyklou situací. Přemýšlel, jak ji napravit, ale jak už se to v podobných chvílích stává, jeho úvahy přerušil temný stín. Přilétl Havran.
„Zdarrrec,“ pozdravil a pozorným zrakem odhadoval Krkavcovo rozpoložení.
„No… nazdar,“ ucedil Krkavec a znovu zvedl zobák ke slunci. „Všechno v pořádku?“
„Jako vždycky,“ pravil neurčitě Havran.
„Nezdá se mi.“
„Jasně, že to někde dře. Věci nemohou neustále běžet tak, jak ty si tady na Olympu vysníš,“ nahodil Havran poučný tón, „to je přece přirozené...“
„A co nefunguje tentokrát?“ přerušil ho rychle Krkavec. Právě teď se mu nechtělo poslouchat dlouhé litanie a výmluvy. Slunce rychle mířilo za obzor a on si chtěl vychutnat poslední paprsky prvního jarního dne.
„Ále, drhne nám komunikace s Vrrránou,“ protáhl významně Havran, „Neustále jí nesedí množství drobků. Podle mého soudu je počítá blbě. A vůbec se jí furt něco nezdá. V podstatě dělá jenom zmatky. A taky se už dlouho povídá, že je divná...“
„Vím, říkal jsi mi o tom. Tak ji konečně vyhoď a bude klid.“
„To jsem chtěl už dávno. Takže mám tvé svolení?“
„Pokud za ni máš náhradu,“ zarazil se Krkavec.
„Starej Kavka to zvládne za oba,“ ujistil ho sebejistě Havran. „Je to sice takový zvláštní týpek, ale dříč. Určitě to zvládne. Musí. V podstatě nechápu, proč tam na to byli dva.“
…
Ve vzduchu voní babí léto. Po silnici lemované ořechovou alejí projíždí dodávka. Pod největším ořešákem jí něco malého a tvrdého dopadne přímo pod kolo. Sotva to řidič bez povšimnutí přejede, ozve se tiché křup a vzápětí potěšené mlasknutí. Pokud tedy Krkavec umí mlasknout. Potěšeně. Každopádně miluje čerstvě rozlousknuté ořechy a díky triku s auty si nemusí mordovat vlastní zobák. Drobné potěšení v tomto krušném světě. Sezobne jádro, utrhne další ořech, usedne na větev nad silnicí a vyhlíží další auto. Ve chvíli, kdy se objeví, přisedne vedle něj Havran.
„Co se děje?“ Zajímá se Krkavec po té, co naučeným způsobem vyplivne ořech pod projíždějící vůz.
„Prrroblém se starým Kavkou,“ vypadne z Havrana, který se vzápětí úslužně vydává na zem pro rozbitý plod.
„Jaký?“
Havran podává Krkavci nakřáplý ořech a spustí: „Pořád samé výmluvy, jak nestíhá, a že je toho na něj moc. V počtu drobků má těžkej chaos, ale jinak plno keců, jak by všechno dělal jinak. Fakt už na něj nemám nerrrvy.“
Krkavec vyzobne ze skořápky jádro. Všimne si, že není celé. Havranovi nejspíš část vypadla nebo...? Ne, to by neudělal. Co už. Měl si pro to slétnout sám. Trochu otráveně pronese: „No a kdo ty drobky konečně spočítá? Mám dojem, že se jejich hromada tenčí, ale měla už dávno nabývat. Já nevím, jak ti to mám jinak vysvětlit. Chci konečně znát počet drobků!“
„Já to samozřejmě zajistím,“ uklidňuje Krkavce Havran. „Ale s Kavkou to nepůjde. Neustále mi předává podivná, směšně malá čísla. Určitě špatná. Budu to muset vyřešit. Samozřejmě. Ale bez něj.“
„Ok, ok, víš, že ti věřím. Kdo jiný by to dokázal vyřešit, když ne ty?“ chystá si Krkavec ořech pro další projíždějící auto a převádí řeč jinam. Nechce si kazit příjemný podzimní den zbytečnými roztržkami.
…
Na brněnský Zelný trh dolehla atmosféra Vánoc. Krkavec posmutněle sleduje, jak se k jeho klidnému a pokojnému stanovišti na římse Staré radnice blíží obvyklý narušitel se zobákem ještě lesklým od zbytků vánočních klobásek.
„Zdarrrec,“ skřehotá příchozí.
Krkavec potichu kývne hlavou a mírně se odsune, aby mu udělal místo.
„Jak je na Olympu?“ uchechtne se Havran
Zase ten Olymp, pomyslí si Krkavec. „O co jde?“ zeptá se.
„Jen si říkám, že bys měl občas slézt dolů. Víš vůbec, jak nám teď všechno drrrhne? Tvoje pravidla nefungují.“
„Proč by nefungovala? Zajistí nám vše, co je potřeba udělat.“
„Potřeba, jo? Ty vůbec netušíš, co se děje. Hodíš nám pár drobků a požaduješ muziky na celou koncertní symfonii. Myslíš, že to zvládáme?“
Krkavec zaváhal. „Jestli máte málo, proč mi to konečně neřekneš přímo?“
„A co bys odpověděl?“ ušklíbne se Havran. Pak se zapitvoří a napodobí Krkavce: „Pokud chcete víc, musíte přidat.“
Jasně, pomyslí si Krkavec. A taky musíte přestat krást. Ty jo, kdybych měl jistotu. Kdybych jen věděl, kudy tečou drobky ven.
„Celej život mě honil tvůj tatík,“ pokračuje mírně podnapile Havran, „a když konečně skape, nastoupíš na jeho místo ty. Starej kámoš mě tu buzeruje jak mladýho holuba…“
Nic nemohlo Krkavce rozškrtnout víc, než zmínka o otci: „Co si bereš do zobáku mého otce? Nebýt jeho, živořil bys někde v polích jak stará ucouraná vrána. To on tě vytáhl mezi Krkavce a všechno tě naučil.“
„Ale firmu jsi zdědil ty. Synáček, kterému spadlo všechno zadarmo do klína,“ nedá se tentokrát Havran zastavit: „O ničem nemáš ani páru, ale furt se tváříš, jak kdybys sežral všechnu moudrost světa. Jenže já ti něco povím, už toho mám dost...“
Krkavec na něj překvapeně zírá. Počítá do deseti a pak chladně odtuší: „Koukám, že jsi dal v těch odpadcích na Zelňáku přednost vánočnímu punči před klobáskou. To jsi neudělal dobře, kamaráde. Mluví ti to až příliš mnoho...“
Havran si klidný tón jeho slov vyloží špatně a tak nezadržitelně pokračuje: „Od každýho se necháš oblbnout rohlíkem, i ode mne...“
Krkavec mlčky naslouchá, tohle bude hodně bolet.
…
Ráno je poněkud mrazivé. Havrana probouzí nepříjemná kocovina. Nějakou dobu chce zůstat ve stavu sladkého nevědění, ale pak to nevydrží a pootevře jedno oko. Skutečně byl odkopnut do nehostinných polí za Brnem? Všechno tomu nasvědčuje. Z poza hroudy na něj soucitně hledí stará noblesní Vrána. Za ní vykukuje zvědavý zobák starýho Kavky. Ti tu teda chyběli.
„Chce se mi říct něco o božích mlýnech,“ zaskřehotá pohrdavě starej Kavka.
„Mě spíš napadlo to o té jámě,“ uštěpačně se zasměje se Vrána.
„Tu bych teď nezmiňoval,“ odplivne si Kavka směrem k Havranovi, „vždyť jsme do ní kvůli tomu pitomci padli taky. Pojď pryč. Nechci s ním mít nic společného.“
Komentáře
Okomentovat