Usilovně pracuji na nové knize a tak se dnes dělím o střípek "z babiččiných zápisků":
„Máma mi jednou řekla: Víš, zlatíčko, jednou by ses měla usadit a vzít si bohatého člověka.
A já jsem odpověděla: Mami – já jsem bohatý člověk.“
A já jsem odpověděla: Mami – já jsem bohatý člověk.“
~ Cher
Vídeň, babí léto nešťastného roku 1968. Po téměř třiceti letech se opět ocitám ve městě, kde se elegance staré Evropy prolíná s moderním světem. Míjím několik kaváren, na které si ještě velmi dobře vzpomínám. Ani se za tu dobu moc nezměnily. Za mých mladých let byly útočištěm pro intelektuály, umělce a spisovatele. A také pro dívku s ambicí stát se novinářkou, než se její sny rozplynuly za železnou oponou. Ale nefňukej nad rozlitým mlékem, Barboro. Café Hawelka tě vítá svou autentickou atmosférou a pověstnými buchtami podle receptu paní Josefíny. A snad také ukrývá jedno velké překvapení od naší Elfrídy. Bude tam?
Otevírám dveře a téměř okamžitě mě obestoupí směs vůní čerstvě namleté kávy, čokolády a vanilky. Jako kdysi. Miluju to tady. Rozhlížím se po místnosti a můj pohled spočine na charismatické ženě sedící u zadního stolku. To není možné, nevěřím vlastním očím. Opravdu je to ona. Myslela jsem, že si ze mě Frída vystřelila a bude tu na mě celá rozesmátá čekat sama... Ale ve skutečnosti je tu ona, Dolly Gallagher Levi, známá podnikatelka z New Yorku, o které byla napsána divadelní hra a natočen filmový muzikál. Podzim svého dlouhého života se rozhodla strávit tady, v mé milované Vídni.
Nesměle zdravím. Dolly zvedne oči od šálku s kávou a s úsměvem mi pokyne. „Vy musíte být Barbora,“ zahájí naši schůzku s jemným přízvukem, „slíbila jsem Elfrídě, že vám poskytnu rozhovor. Takže, jsem tu celá pro vás.“ V pavučinkových tvářích stařičké dámy se objevují něžné laskavé ďolíčky. „No, nestyďte se. Posaďte se, dejte si tu se mnou koláč a povězte mi, co vás přimělo zajímat se o můj příběh?“
Cítím, jak se mi do tváří hrne ruměnec. Týdny příprav na tento rozhovor a teď mi tréma a nervozita všechno vykouří z hlavy. Třesoucími prsty sahám do kabelky pro notes s otázkami, ale Dolly mě zastavuje nečekaně prudkým gestem.
„Žádné formality, drahoušku. Pojďme si prostě povídat. Jak se vám líbí ve Vídni? Pro mne jako Američanku je to naprosto fascinující místo…“
„Právě, paní Levi,“ začínám opatrně, „z New Yorku až do Vídně, jak vás napadlo přestěhovat se právě sem?“
„Mám-li být upřímná, Barboro, mohu vám tak říkat?“ Přikyvuju. „Dobře, mám-li být upřímná, New York už dávno není tím dynamickým, moderním místem s duší poeticky rozverného mladíka, které znám ze svého mládí na počátku dvacátého století. Dnes je to už jen uspěchaný, uřvaný, nenasytný fracek. Zkrátka, lépe rozumím světu uprostřed malé, tiché, nostalgické Evropy.“ Paní Levi si vychutná doušek kávy, zamyslí se a pokračuje: „A popravdě, hodně mě rozčílilo to dílko, které si nejprve vylhal z palce u nohy starý Wilder a potom z něj Herman a Stewart vytvořili frašku s odrhovačkami, před kterými se v New Yorku není kam schovat.“
„Ani tady ne…“
„Tady můžete uniknout třeba do Vídeňské opery,“ znovu se napije z růžového šálku a usměje se, „nebo sem. Vídeň má stále ten starosvětský šarm, který mi připomíná lepší časy.“
„Opravdu se vám ten muzikál nelíbil? Vždyť je tak oblíbený.“
„Oblíbený možná, ale jakým způsobem vykresluje ženy? Je to celé psané z mužského pohledu, a to ještě velmi arogantního. A ta morbidní představa, že zrovna já bych měla zájem o nějakého nabručeného obchodníka s kuřaty? Já, která miluji život, tanec a společnost? Jak na to vůbec přišli?“
„Proč vám ten pohled připadá arogantní?“
„Vám se snad líbí představa, že se žena neobejde bez muže? Že jako svobodná nebo vdova není nic a za zmínku, za nepatrnou zmínku, stojí jen tehdy, pokud je vdaná? A i pak je to jen ‚manželka tohočionoho‘.“
„Víte,“ přiznávám opatrně, „Já žiju sama. S dcerkou. Mého muže po válce odsunuli. Bohužel mluvil německy. Nebyl Němec, byl odtud, z Vídně. Ale mluvil pouze německy. To se asi těžko vysvětluje někomu, kdo nezažil protektorát a pak ty měsíce po…“
„Znám historii vaší rodiny od Elfrídy.“
„Ano?“ Tvářím se omluvně. O mě tu přeci nejde. Zaháním myšlenku, oč by byl můj život snažší, kdybych na něj nebyla sama. Kdybychom uplynulých pětadvacet let prožili s mým mužem a dcerkou spolu. Jako normální rodina. „Víte, paní Levi, ten muzikál ‚Hello, Dolly!‘ je i u nás populární. Je živý, chytlavý a zábavný. Závan svobodného světa. A ukazuje vás jako ženu, která se nebojí a umí vzít svůj život do vlastních rukou…“
„Která umí vzít svůj život do vlastních rukou, aby si pak zcela nesmyslně pověsila na krk chlapíka odhodlaného rozhodovat za ni? Vždyť to postrádá jakoukoliv logiku! Já měla velmi dobře zavedený svůj vlastní byznys. To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby mi do něj strkal nos někdo další!“
„Ale v životě vedle sebe potřebujete cítit oporu. Nebýt na všechno sama.“
Mávne rozmrzele rukou. „Důležité je zachovat si svobodu a nezávislost. A tu vám dá jen a pouze schopnost uživit se sama.“
Uživit se sama, být na všechno sama, to je přesně to, z čeho jsem už pěkných pár let neskonale unavená. Jak mám té osobě říct, že bych občas dala cokoliv za to, aby všechno neviselo jen na mě? Abych mohla být aspoň na chvíli závislá na nějakém tom šikovném živiteli?
„Vy na mě hledíte jako nešťastný šafářův dvoreček, Barboro. Co se děje? Elfrída mi vyprávěla o silné ženě, která v životě za železnou oponou zvládla a překonala tolik překážek…“
„Jenže já to tak nechtěla. Tuhle cestu jsem si sama nevybrala.“
Stará paní překvapeně zamrká a zamyšleně odpoví: „Vidíte, zato já si svou cestu vybrala sama,“ pomalu vytáhne bílý kapesníček, otře si koutek u úst a pokračuje: „Po boku toho producenta kuřat. No vážně! A v podstatě dobrovolně.“
„Šmarjá, a proč?“ Vylítne ze mě překvapeně. Vrásky v její tváři ještě před okamžikem prozrazovaly nepatrnou známku rozmrzelosti. Nyní vytvarovaly výraz laskavého pobavení a jisté laškovnosti.
„Má milá,“ trochu ztiší hlas, „přiznejme si bez obalu, kolikrát za nás v těchto věcech rozhodovalo rácio, a kolikrát nás na lopatky položil cit a emoce? Mimochodem, tomu kafi chybí Eierlikör, nemyslíte?“
…
„Vy se tam vrátíte?“ ptá se asi po hodině rozhovoru o svobodné vůli, emancipaci a různých forem feminismu, Dolly Levi.
„Domů? Ano. Nemohu tam nechat svou dceru samotnou.“
„Proč nepřijede sem?“
„Nikdy by nás za hranice nepustili obě dvě společně.“
„Proč? Vlastně… už mi to došlo. Napište mi, Barboro. Zajímá mě, jak se vám tam v tom divném světě daří.“
„Něco vám ukážu,“ vytahuji dopis, který jsem před pár měsíci napsala svému muži. Ze dvou třetin je začerněný fixem. Neškodné věty o tom, jak se má jeho dcera. Dítě, které nikdy neviděl, protože v době, kdy musel odejít, jsem byla teprve těhotná. „Tohle se s mými dopisy stane těsně před tím, než opustí hranici naší země. Už pár dní přemýšlím, jestli má smysl vůbec něco psát.“
„Vědí tam u vás, co je to listovní tajemství?“ neudrží se Dolly. Pak se ovládne a pokračuje klidným, ale starostlivým hlasem: „I tak mi napište. Chci vědět, že jste v pořádku.“
 |
| Zdroj: Fotobanka Pixabay |
Otevírám dveře a téměř okamžitě mě obestoupí směs vůní čerstvě namleté kávy, čokolády a vanilky. Jako kdysi. Miluju to tady. Rozhlížím se po místnosti a můj pohled spočine na charismatické ženě sedící u zadního stolku. To není možné, nevěřím vlastním očím. Opravdu je to ona. Myslela jsem, že si ze mě Frída vystřelila a bude tu na mě celá rozesmátá čekat sama... Ale ve skutečnosti je tu ona, Dolly Gallagher Levi, známá podnikatelka z New Yorku, o které byla napsána divadelní hra a natočen filmový muzikál. Podzim svého dlouhého života se rozhodla strávit tady, v mé milované Vídni.
Nesměle zdravím. Dolly zvedne oči od šálku s kávou a s úsměvem mi pokyne. „Vy musíte být Barbora,“ zahájí naši schůzku s jemným přízvukem, „slíbila jsem Elfrídě, že vám poskytnu rozhovor. Takže, jsem tu celá pro vás.“ V pavučinkových tvářích stařičké dámy se objevují něžné laskavé ďolíčky. „No, nestyďte se. Posaďte se, dejte si tu se mnou koláč a povězte mi, co vás přimělo zajímat se o můj příběh?“
Cítím, jak se mi do tváří hrne ruměnec. Týdny příprav na tento rozhovor a teď mi tréma a nervozita všechno vykouří z hlavy. Třesoucími prsty sahám do kabelky pro notes s otázkami, ale Dolly mě zastavuje nečekaně prudkým gestem.
„Žádné formality, drahoušku. Pojďme si prostě povídat. Jak se vám líbí ve Vídni? Pro mne jako Američanku je to naprosto fascinující místo…“
„Právě, paní Levi,“ začínám opatrně, „z New Yorku až do Vídně, jak vás napadlo přestěhovat se právě sem?“
„Mám-li být upřímná, Barboro, mohu vám tak říkat?“ Přikyvuju. „Dobře, mám-li být upřímná, New York už dávno není tím dynamickým, moderním místem s duší poeticky rozverného mladíka, které znám ze svého mládí na počátku dvacátého století. Dnes je to už jen uspěchaný, uřvaný, nenasytný fracek. Zkrátka, lépe rozumím světu uprostřed malé, tiché, nostalgické Evropy.“ Paní Levi si vychutná doušek kávy, zamyslí se a pokračuje: „A popravdě, hodně mě rozčílilo to dílko, které si nejprve vylhal z palce u nohy starý Wilder a potom z něj Herman a Stewart vytvořili frašku s odrhovačkami, před kterými se v New Yorku není kam schovat.“
„Ani tady ne…“
„Tady můžete uniknout třeba do Vídeňské opery,“ znovu se napije z růžového šálku a usměje se, „nebo sem. Vídeň má stále ten starosvětský šarm, který mi připomíná lepší časy.“
„Opravdu se vám ten muzikál nelíbil? Vždyť je tak oblíbený.“
„Oblíbený možná, ale jakým způsobem vykresluje ženy? Je to celé psané z mužského pohledu, a to ještě velmi arogantního. A ta morbidní představa, že zrovna já bych měla zájem o nějakého nabručeného obchodníka s kuřaty? Já, která miluji život, tanec a společnost? Jak na to vůbec přišli?“
„Proč vám ten pohled připadá arogantní?“
„Vám se snad líbí představa, že se žena neobejde bez muže? Že jako svobodná nebo vdova není nic a za zmínku, za nepatrnou zmínku, stojí jen tehdy, pokud je vdaná? A i pak je to jen ‚manželka tohočionoho‘.“
„Víte,“ přiznávám opatrně, „Já žiju sama. S dcerkou. Mého muže po válce odsunuli. Bohužel mluvil německy. Nebyl Němec, byl odtud, z Vídně. Ale mluvil pouze německy. To se asi těžko vysvětluje někomu, kdo nezažil protektorát a pak ty měsíce po…“
„Znám historii vaší rodiny od Elfrídy.“
„Ano?“ Tvářím se omluvně. O mě tu přeci nejde. Zaháním myšlenku, oč by byl můj život snažší, kdybych na něj nebyla sama. Kdybychom uplynulých pětadvacet let prožili s mým mužem a dcerkou spolu. Jako normální rodina. „Víte, paní Levi, ten muzikál ‚Hello, Dolly!‘ je i u nás populární. Je živý, chytlavý a zábavný. Závan svobodného světa. A ukazuje vás jako ženu, která se nebojí a umí vzít svůj život do vlastních rukou…“
„Která umí vzít svůj život do vlastních rukou, aby si pak zcela nesmyslně pověsila na krk chlapíka odhodlaného rozhodovat za ni? Vždyť to postrádá jakoukoliv logiku! Já měla velmi dobře zavedený svůj vlastní byznys. To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby mi do něj strkal nos někdo další!“
„Ale v životě vedle sebe potřebujete cítit oporu. Nebýt na všechno sama.“
Mávne rozmrzele rukou. „Důležité je zachovat si svobodu a nezávislost. A tu vám dá jen a pouze schopnost uživit se sama.“
Uživit se sama, být na všechno sama, to je přesně to, z čeho jsem už pěkných pár let neskonale unavená. Jak mám té osobě říct, že bych občas dala cokoliv za to, aby všechno neviselo jen na mě? Abych mohla být aspoň na chvíli závislá na nějakém tom šikovném živiteli?
„Vy na mě hledíte jako nešťastný šafářův dvoreček, Barboro. Co se děje? Elfrída mi vyprávěla o silné ženě, která v životě za železnou oponou zvládla a překonala tolik překážek…“
„Jenže já to tak nechtěla. Tuhle cestu jsem si sama nevybrala.“
Stará paní překvapeně zamrká a zamyšleně odpoví: „Vidíte, zato já si svou cestu vybrala sama,“ pomalu vytáhne bílý kapesníček, otře si koutek u úst a pokračuje: „Po boku toho producenta kuřat. No vážně! A v podstatě dobrovolně.“
„Šmarjá, a proč?“ Vylítne ze mě překvapeně. Vrásky v její tváři ještě před okamžikem prozrazovaly nepatrnou známku rozmrzelosti. Nyní vytvarovaly výraz laskavého pobavení a jisté laškovnosti.
„Má milá,“ trochu ztiší hlas, „přiznejme si bez obalu, kolikrát za nás v těchto věcech rozhodovalo rácio, a kolikrát nás na lopatky položil cit a emoce? Mimochodem, tomu kafi chybí Eierlikör, nemyslíte?“
…
„Vy se tam vrátíte?“ ptá se asi po hodině rozhovoru o svobodné vůli, emancipaci a různých forem feminismu, Dolly Levi.
„Domů? Ano. Nemohu tam nechat svou dceru samotnou.“
„Proč nepřijede sem?“
„Nikdy by nás za hranice nepustili obě dvě společně.“
„Proč? Vlastně… už mi to došlo. Napište mi, Barboro. Zajímá mě, jak se vám tam v tom divném světě daří.“
„Něco vám ukážu,“ vytahuji dopis, který jsem před pár měsíci napsala svému muži. Ze dvou třetin je začerněný fixem. Neškodné věty o tom, jak se má jeho dcera. Dítě, které nikdy neviděl, protože v době, kdy musel odejít, jsem byla teprve těhotná. „Tohle se s mými dopisy stane těsně před tím, než opustí hranici naší země. Už pár dní přemýšlím, jestli má smysl vůbec něco psát.“
„Vědí tam u vás, co je to listovní tajemství?“ neudrží se Dolly. Pak se ovládne a pokračuje klidným, ale starostlivým hlasem: „I tak mi napište. Chci vědět, že jste v pořádku.“
Komentáře
Okomentovat