Tiší lidé mají nejhlasitější mysl.
~ Stephen Hawking
V životě každého z nás se občas objeví nějaká entita, živá či neživá, to je fuk, která nás otravuje, omezuje nás v rozletu, nebo jen jednoduše překáží. Když o ni asi tak po sté zakopneme a začneme se ptát, odkud se vzala a proč tu pořád je, zjistíme, že si tu hověla už dávno před námi, patří sem a není jak se jí zbavit. Prý se vždycky osvědčilo navázat s takovým elementem kontakt, oťukat si ho, nezávazně pokecat o životě, najít společnou řeč, jenže… co když se jedná o balvan?
„A co jako?“
„Jak se chceš domluvit s balvanem? Nic s ním nehne. Bude si tu škodolibě trůnit na věky a nechá se uctivě obcházet. Případně nám zajistí nějaký ten ukopnutý palec nebo zvrtnutý kotník.“
„Jak se chceš domluvit s bytostí, která nebere ohled na to, co tu celé věky v klidu a pokoji beze změn existuje? Která by pořád chtěla něco měnit, stěhovat, předělávat?“
„Moment? Koho tím myslíš?“
„Vás. Hybatele!“
„Hybatele?“
„Jak jinak chceš nazvat někoho, kdo tě neustále chaoticky přesouvá z místa na místo?“
„Snažím se jen udělat pořádek na svém pozemku.“
„Na svém pozemku? Kdysi jsme, ty i já, byli součástí jednoty. Dokonalé, neměnné, jednolité, hutné, beztvaré. Žádné nahoře nebo dole, vlevo nebo vpravo. Žádný počátek nebo konec. Nebylo před ani po. Nebyl prostor, nebyl pohyb, nebyl čas. Jen klid. Věčnost. A úplnost. Vše jsem byl já. A vy, hybatelé, jste byli všichni součástí mého já.“
Brrr. Snažím se představit tu nekonečnou, hutnou hmotu a sebe v ní. Černočerná, neproniknutelná tma. Stísněný – ne, vlastně žádný – životní prostor. Tlak ze všech stran. Pokouším se zvednout ruku. Nemám ji. Nemám nohy. Nemám nic. Jen myšlenku, že tu nechci být. Musím utéct. Jenže kam? Není tu prostor, není tu směr – co tu vlastně je? Panika! Klid, klid, klid. Vydrž! Jak dlouho tohle musím snášet? Celou věčnost? To nikdy neskončí –
("Dost! Vykašli se na to," vloží se do představ klaustrofobie.)
S úlevou poslechnu.
„Pak to přišlo,“ pokračuje pomalu kámen. „Velký třesk. Prasklina v dokonalosti. Chaos. Rozpad. Sled změn. Od té chvíle jsem součástí pohybu. Eroze, proměny, štěpení. S každou změnou jsem menší a menší… A teď mě chceš zase někam přesouvat? Je mi jasné, jak to dopadne.“
„Udělám to opatrně, slibuju. Přesunu tě na místo, kde tě už nikdo nebude rušit.“
„Kolikrát jsem tohle poslouchal! Vy hybatelé umíte jen slibovat. A neustále něco měnit. Jste jako mor. Ničíte vše, co vám přijde pod ruku. Už aby to skončilo. Cítím se tak slabý a bezmocný!“ Odmlčí se.
„Omlouvám se. Nedovedu si představit, jak žít, aniž bychom ovlivnili prostor kolem sebe. To je nemožné. A uvíznout ve věčnosti beze změny, být součástí jediné neměnné hmoty, žádný pohyb, žádná akce, jen nekonečné trvání, taková představa je poněkud strašidelná,“ přiznám se. „V tom by se nedalo žít.“
„Žít, žít, žít! Co to znamená žít? Existovat můžeš i bez života. To život neustále narušuje mou celistvost. Život je podstatou všech změn a všeho chaosu. Nenávidím život.“
„Život je obrovský dar. Příležitost vidět, cítit, prožívat, tvořit, milovat, radovat se. Každý den píše nové příběhy, neopakovatelné, jedinečné, proměnlivé...“
„A děsivé,“ přitaká balvan. „Nemusíš mi to barvit na růžovo. Sleduju vás. Vidím, co život dělá. Jak ničí, jak bolí. Já jsem jen pozorovatel – a díky za to. Nepotřebuju žít. Život mě vyrval z klidu, rozlámal na kusy, rozmetal mě po světě. Už nikdy nebudu celý. Ty jsi dítě změny. Ale já jsem dítě věčnosti. A bojíme se jeden druhého.“
~ Stephen Hawking
 |
| Korsika |
„A co jako?“
„Jak se chceš domluvit s balvanem? Nic s ním nehne. Bude si tu škodolibě trůnit na věky a nechá se uctivě obcházet. Případně nám zajistí nějaký ten ukopnutý palec nebo zvrtnutý kotník.“
„Jak se chceš domluvit s bytostí, která nebere ohled na to, co tu celé věky v klidu a pokoji beze změn existuje? Která by pořád chtěla něco měnit, stěhovat, předělávat?“
„Moment? Koho tím myslíš?“
„Vás. Hybatele!“
„Hybatele?“
„Jak jinak chceš nazvat někoho, kdo tě neustále chaoticky přesouvá z místa na místo?“
„Snažím se jen udělat pořádek na svém pozemku.“
„Na svém pozemku? Kdysi jsme, ty i já, byli součástí jednoty. Dokonalé, neměnné, jednolité, hutné, beztvaré. Žádné nahoře nebo dole, vlevo nebo vpravo. Žádný počátek nebo konec. Nebylo před ani po. Nebyl prostor, nebyl pohyb, nebyl čas. Jen klid. Věčnost. A úplnost. Vše jsem byl já. A vy, hybatelé, jste byli všichni součástí mého já.“
Brrr. Snažím se představit tu nekonečnou, hutnou hmotu a sebe v ní. Černočerná, neproniknutelná tma. Stísněný – ne, vlastně žádný – životní prostor. Tlak ze všech stran. Pokouším se zvednout ruku. Nemám ji. Nemám nohy. Nemám nic. Jen myšlenku, že tu nechci být. Musím utéct. Jenže kam? Není tu prostor, není tu směr – co tu vlastně je? Panika! Klid, klid, klid. Vydrž! Jak dlouho tohle musím snášet? Celou věčnost? To nikdy neskončí –
("Dost! Vykašli se na to," vloží se do představ klaustrofobie.)
S úlevou poslechnu.
„Pak to přišlo,“ pokračuje pomalu kámen. „Velký třesk. Prasklina v dokonalosti. Chaos. Rozpad. Sled změn. Od té chvíle jsem součástí pohybu. Eroze, proměny, štěpení. S každou změnou jsem menší a menší… A teď mě chceš zase někam přesouvat? Je mi jasné, jak to dopadne.“
„Udělám to opatrně, slibuju. Přesunu tě na místo, kde tě už nikdo nebude rušit.“
„Kolikrát jsem tohle poslouchal! Vy hybatelé umíte jen slibovat. A neustále něco měnit. Jste jako mor. Ničíte vše, co vám přijde pod ruku. Už aby to skončilo. Cítím se tak slabý a bezmocný!“ Odmlčí se.
„Omlouvám se. Nedovedu si představit, jak žít, aniž bychom ovlivnili prostor kolem sebe. To je nemožné. A uvíznout ve věčnosti beze změny, být součástí jediné neměnné hmoty, žádný pohyb, žádná akce, jen nekonečné trvání, taková představa je poněkud strašidelná,“ přiznám se. „V tom by se nedalo žít.“
„Žít, žít, žít! Co to znamená žít? Existovat můžeš i bez života. To život neustále narušuje mou celistvost. Život je podstatou všech změn a všeho chaosu. Nenávidím život.“
„Život je obrovský dar. Příležitost vidět, cítit, prožívat, tvořit, milovat, radovat se. Každý den píše nové příběhy, neopakovatelné, jedinečné, proměnlivé...“
„A děsivé,“ přitaká balvan. „Nemusíš mi to barvit na růžovo. Sleduju vás. Vidím, co život dělá. Jak ničí, jak bolí. Já jsem jen pozorovatel – a díky za to. Nepotřebuju žít. Život mě vyrval z klidu, rozlámal na kusy, rozmetal mě po světě. Už nikdy nebudu celý. Ty jsi dítě změny. Ale já jsem dítě věčnosti. A bojíme se jeden druhého.“
Komentáře
Okomentovat