„Tedy rok mého závodnického vystupování stačil k tomu, aby si veřejnost zvykla na to, vídat ženu v čele závodního pole. Jaký to pokrok v nazírání na ženu za volantem! A to já pokládám za jedno ze svých největších vítězství. Vítězství, kterého jsem dobyla pro všechny ženy.“
(Eliška Junková)
Narodila jsem se úžasným rodičům, kteří měli o výchově poněkud svérázné představy. Jak jinak popsat lidi, kteří vám k prvním narozeninám darují knihu Od agamy po žraloka (dodnes ji mám a v dětství byla jednou z mých nejoblíbenějších), set vláčků kompatibilních s modelem, který vlastnil můj otec, malinkatou dřevěnou bugatku, Pohádky o mašinkách a panenku. Autíčka a vláčky mě bavily víc, než ta panenka a tak mi později táta k modelu železnice nakreslil na obrovský kartón autodráhu. Zkrátka, odtud už byl jen krok k pravidelným návštěvám brněnské Grand Prix, procházkám po starém okruhu, vyprávění o Chironovi (v jeho zatáčce) a dalších slavných závodnících… A také k nečekanému setkání s jednou starší paní…
Od dětství mě mrzely jízlivé poznámky o ženách za volantem a dost to ovlivnilo můj počáteční vztah k řízení. Ale tahle paní, Eliška Junková, mi už jako malé holce vysvětlila, že to jsou jen předsudky. Není žádný důvod, proč by měly ženy řídit hůř, než muži. Maximálně špatně nastavené sedadlo. A to se dá změnit.
