„A když už se dnes bavíme o penězích, pojďme se podívat na naše mince. Víte co má společného stará československá koruna s Lidicemi?“
Díváme se jeden na druhého, ale nikdo neví.
„Nedivím se, že nevíte,“ pokračuje profesor, „není to moc rozšířený příběh. Ale jednou bude! Slyšeli jste o památníku lidických dětí od Marie Uchytilové? Hm, taky ne. O tom se teď snad taky začne mluvit,“ poškrábe se rozpačitě na nose. „Ale k věci. Marie Uchytilová je autorkou návrhu této koruny,“ vytahuje z kapsy známou minci, na které mladá žena sází lípu.
„Někdo z vás ji možná ještě nosí v peněžence pro štěstí. Je tu někdo takový? No vždyť jsem si to myslel, vždycky se nějakých pět šest kousků najde. Mladá žena, která je tu zobrazená, byla v padesátých letech odsouzena na osm let vězení jen za to, že tajně vedla skautský oddíl! A Marie Uchytilová si ji nevybrala pro svůj návrh náhodou, přátelé.“
„Měla z toho problémy?“
„Mluvit se o tom začalo až v době, kdy byla mince dávno v oběhu a nebylo možné ji stáhnout. Problémy samozřejmě nastaly. Strana a vláda přestala mít o Mariinu práci zájem. To bylo v podobných případech obvyklé, jak se někdo znelíbil, byl odstaven od práce. Vlastně spíš od příjmů. Marie od šedesátých let pracovala na památníku lidických dětí. Osmdesát dva soch stvořila prakticky zadarmo! Měla jasnou vizi a nehodlala se jí vzdát. ‚Až lidé uvidí všechny děti pohromadě,‘ říkala, ‚uvědomí si, co to bylo za hrůzu! Tolik dětských obětí jen z jedné malé vesnice!'“
„To teda byla borka,“ šumí přednáškovým sálem.
To teda byla. Bohužel se vystavení svého životního díla nedožila. Dokončil je její manžel Jiří Václav Hampl.
