Díky téhle ženské jsem si v životě ujasnila mnoho věcí od postoje k životu a mé roli v něm, až po schopnost mávnout nad tím vším rukou. Přála jsem si, aby mě učila, ale nevyšlo mi to. Tož jsem „studovala“ aspoň na dálku.
Pár střípků od Jiřiny Šiklové:
„Mám jeden oblíbený příklad, kterým dokresluji, jak je těžká skutečná komunikace mezi generacemi. Každý víme něco jiného. Mně něco připadá jako banalita nebo jako vtip, ale už kolem sebe nenacházím lidi, jimž by to také připadalo k smíchu. Protože vnímáme jiné souvislosti. Já se potom na ty mladé naštvu a pomyslím si o nich, že jsou blbí. A oni si zase řeknou: ‚No jo, bába zase poučuje.‘ Rázem vznikne blok. A není to dialog, je to vzájemná informace. Proto je v této moderní době důležité hledat si horizontální mezigenerační vztahy a ne ty vertikální.“
„Já mám schopnost vycítit – i z emailu, i po telefonu – jak intenzivní kontakt ten člověk potřebuje. Když vidím, že je to na místě, tak se dovedu ztišit, být možná i docela laskavá, mluvit s ním a vydržím to hodně dlouho. A snažím se pomoct. Mám na to takový svůj postup: spočítat, co mám k dispozici, co mi po té bitvě zůstalo, odhadnout, do jaké nejhorší situace se můžu dostat. Jakmile si definuješ to dno, pak se všechno, co se odehrává nad tímto dnem, zdá veskrze pozitivní. A ono člověku vždycky zbyde něco, z čeho se dá začít.“
„Ale dávám si pozor na to, že i já můžu jiné diskriminovat tím, že stále říkám, že on či ona potřebuje pomoct. Tím, že mu pomáhám, vytvářím dojem: ano, on je potřebný. Dar je svým způsobem agrese…“
