„Bůh nemůže být všude, proto stvořil matky.“
~ Židovské přísloví
~~~~~
Poslední dvě ženy – Maria a Jaroslava. Pro mne ty nejdůležitější.
Podělím se s vámi o náš společný příběh. Když mi byly čtyři roky, naše rodina prošla neobvyklou změnou – moje mámy si prohodily partnery, protože jim to tak zřejmě lépe klapalo. Ze mě, rozmazlovaného jedináčka, udělaly během pár měsíců sestru tří bratrů. A protože rodiče nejsou žádní troškaři, pořídili mi po pár letech ještě čtvrtého. Tak to už 50 let táhneme všichni společně jako jedna velká rodina o čtyřech rodičích a pěti dnes už dávno dospělých dětech, které mají vlastní, tradiční i netradiční, rodiny. A je to docela fajn.
Jak se mě to dotklo? Jedna mi dala život, druhá mě vychovala. Jedna mě nechala žít s hlavou v oblacích, druhá mě stavěla nohama pevně na zem. Jedna mě nutila hrát na klavír, rozvíjela mé výtvarné cítění a donutila mě vystudovat vysokou školu. Druhá mě naučila šít, plést, háčkovat a štupovat ponožky. Obě mě podporovaly ve čtení čehokoliv, co bylo po ruce. A postaraly se, aby po ruce byla vždy nějaká kvalitní literatura. Jedna mě nabádala, ať zůstanu co nejdéle svobodná, studuju, cestuju a prodloužím si mládí. Druhá se strachovala, jestli si mě vůbec někdo vezme. Obě mi neustále připomínaly, že jsem ženská a podle toho se musím chovat, přizpůsobit, hrát tu správnou roli. Ani jedna se tím neřídila a jak víme, příklady táhnou víc než slova.
Často mne dost štvaly, protože mě neustále tlačily k tomu, abych byla lepší verzí sebe samé. Velká rodina, kterou svým krokem založily, mě naučila toleranci, trpělivosti a schopnosti chápat druhé, aniž bych s nimi musela souhlasit. To je asi ten největší dar, který mi mohly dát.
Dvě ženy. Dva neuvěřitelně rozdílné světy, náhledy na život a to, co je v něm důležité. Dvě mámy. Díky nim jsem se stala tím, kým jsem dnes. A díky nim se často usmívám, když se ohlédnu za uplynulou půlkou století.
~~~~~
