Co nemáme, když „nemáme čas“?

„[…] existuje něco jako nejmenší časová jednotka. A něco takového skutečně musí existovat, nemyslíte? Vezměte si například přítomnost. Ta musí mít nějakou svou délku, protože jeden její konec je připojen k minulosti a druhý k budoucnosti, a kdyby tedy přítomnost neměla svou délku, nemohla by vůbec existovat. Nezbýval by totiž čas, v němž by mohla být přítomnost přítomna.“
~ Terry Pratchett ¹

Leží mi v hlavě tento citát z Pratchetta a současně i myšlenka Aristotela a Augustina, že čas existuje pouze v přítomném okamžiku, protože minulost už není a budoucnost ještě není. Přítomné okamžiky, podle Aristotela věčné, bezrozměrné, nevznikající ani nekončící entity mezi minulostí a budoucností, na sebe bezprostředně navazují v nepřetržitém toku, proto jsou vnímány jako přímka, na které se lineárně posouvají jednotlivá teď. Svatý Augustin zakomponoval do „teď“ i minulost jako přítomnou vzpomínku a budoucnost jako přítomné očekávání ^² a považoval ho ve svém trvání za měřitelný, přičemž měřítkem je podle něj lidský duch, který ho má jen v paměti a dojmech, protože přítomný okamžik plyne rychleji, než ho člověk stačí zachytit.

Ptám se, co nemáme, když „nemáme čas“, ale máme vůbec čas? A pokud ho nemáme, chybí nám?

Lidé pravěku a starověku chápali čas jako cyklus odvozený od opakujících se ročních období, biologických rytmů a pohybů nebeských těles, ve kterém se budoucnost prolínala s minulostí a v podstatě se nemohlo stát nic, co by se nestalo už někdy dříve ^³. Tehdy jsme ještě měli čas. Měli jsme čas vhodný k něčemu – k lovu, ke sbírání bobulí, kořínků, k rituálům, později k orbě, setbě, sklizni, k dílu, k jídlu atp. V antice byl personifikován bohem Kairem, který čas označoval jako příznivý okamžik pro vykonání určitého záměru. V období hellénismu se však objevila ještě jedna personifikace času – bůh Chronos, který nám přinesl řád a pořádek pomocí rozdělení času na roky, měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty, vteřiny. Právě kvůli němu se dnes ptáme, zda máme, či nemáme čas.

Antičtí filosofové se dohadovali, jestli na sobě nějak závisí čas a prostor. Zda jsou spojité a nekonečně dělitelné, nebo nespojité tvořené nedělitelnými jednotkami. Jejich myšlenky byly v podstatě takové neškodné hrátky, jenže pak se objevil Aristotelés a pojal čas jako číslo určující dobu trvání pohybu. Začal měřit pohyb a změny, což umožnilo měřit nejrůznější jevy a události (trvanlivost věcí, délku cest nebo hodnotu lidské práce).

V současné době si sami (ale s ohledem na společnost, ve které žijeme) určujeme, co kdy budeme dělat, protože „nemáme čas čekat na vhodný okamžik“. Čas má většina z nás nastaven podle obecně stanovených pravidel, potřeb a konceptů často na minuty a vteřiny. Víme, kdy je třeba vstávat a spát, jíst, pracovat, učit se. Víme, jak dlouho by nám měly jednotlivé úkony trvat. Činnosti, které nelze přesně naplánovat, protože závisí na biologických, meteorologických a podobných faktorech, vnímáme jako ohrožení vyžadující zvýšenou kontrolu. Buď plánujeme, nebo hodnotíme minulost. Nestíháme vnímat přítomnost. Jenže – minulost i budoucnost přebývají jen v naší mysli. My sami jsme – teď.

Dosadíme-li si výše uvedené do jednoduché rovnice, dopracujeme se k závěru:

Nemáme-li čas, nemáme své „teď“. Nemáme-li své „teď“, nemáme sami sebe.