Prostor konečný či nekonečný?

Dva mladí okouni se za úsvitu vrací z velkého chladného rozlehlého jezera do klidné zátočiny. Přivítá je starý zkušený sumec. Aby řeč nestála, optá se: „Tak jaká je dnes voda, chapci?“
Okouni se na sebe chvíli rozpačitě dívají a pak se jeden z nich obrátí na staříka: „A co je to ta voda?“ ¹

Začněme u prostoru. Jak ho uchopit? Pro náš život je nezbytný. Neexistoval by bez něj čas, pohyb, změny ani to bytí. Má transcendentální charakter, přesahuje nás, nedokážeme ho definovat, změřit, zvážit. To všechno je možné jen u jeho přesně určené, vymezené, konečné části. Jenže každá hranice prostoru jako takového, je pouze hranicí naší subjektivní vize světa. Navíc za každou viditelnou hranicí přirozeně očekáváme nějaké pokračování. To je dáno naší zkušeností. Za každou nám dostupnou metou, jsme zatím vždy objevili další svět, další prostor. Proto je pro nás konečnost světa těžko představitelná. Objektivně tedy budí svět zdání nekonečnosti, přesto je pro nás nepředstavitelná i nekonečnost světa.

Aby to nebylo tak jednoduché, pohled „ven“ je pouze jednou možností, jak vnímat prostor. Tak jako v makrosvětě můžeme předpokládat za každou hranicí nový prostor, v mikrosvětě můžeme předpokládat, že každá, i ta nejmenší, část je stále ještě dělitelná ². Bolzano vyjádřil totéž matematicky jako nekonečnou množinu obsahující nekonečné množství prvků.

Zatímco makrosvět se učíme spíše vnímat pomocí Einsteinovy obecné teorie relativity, mikrokosmos je nám současnou kvantovou fyzikou představován na základě zcela jiných principů s mnohem nejistější strukturou – prostor a čas jsou v něm zakřiveny natolik, že je nelze jakkoliv určit (neexistuje žádné vpravo, vlevo, nahoře, dole, minulost, přítomnost, budoucnost atp.), ani třídit dle nich jakékoliv jevy. ³ Mikroprostor je pro nás stejně tak neuchopitelný, jako makroprostor, přestože je z hlediska současného stavu poznání také reálný (ač neviditelný a nehmatatelný).

A teď je třeba si uvědomit, že se nemusíme pohybovat jen na úrovních makro/mikro. Přes kvantovou fyziku se dostáváme k existenci paralelních světů a jejich (ne)konečnosti jak z hlediska jejich počtu, tak z hlediska jejich prostoru, přičemž všechny tyto prostory (vč. toho „našeho“) můžeme vyjádřit i z hlediska (ne)konečného času např. na přímce, a to bez ohraničení velkým třeskem na staně jedné a „velkým rozerváním“ nebo „zpětným smršťováním“ na straně druhé, protože i před tím, „něco bylo“ a po té „něco bude“, dost možná jen další „velký třesk“.

Všechny tyto úvahy jsou stále omezeny hranicemi našeho 3D prostorového světa a časem, a tedy naší schopností vnímat, poznávat, případně překračovat zažité koncepty (a pochopit alespoň teorii strun). Abychom se otevřeli dalším možnostem, jak uchopit a poznat prostor, potřebujeme především fantazii, kterou Einstein považuje za silnější, než samotné vědění, a Kirkegaard za jediného možného prostředníka k nekonečnosti.