„Víte, myslel jsem si, že bude stačit ten svět pořádně rozpohybovat, a než byste řekli: ,stvoření’, objeví se tvor, který se postaví, porozumí svému okolí, zadívá se s určitým množstvím inteligence a s posvátnou úctou na nekonečné nebe a řekne…“ 1

Herakleitos vnímal svět jako neustálý pohyb a změnu. Euklides se v matematice snažil pohybu vyhnout, ale Archimédes už s ním v geometrii pracoval. Aristoteles spojoval pohyb a změnu s uskutečňováním, což pro něj znamenalo, že pohyb ukazuje na podstatu věcí a jejich vztahy. Pohyb – tím jednotlivé věci, jevy a děje jsou, tím se ukazují, upozorňují na sebe a určují svůj vztah ke svému okolí, jenže pro Aristotela je pohyb výrazem nedokonalosti. Naopak – klid je dokonalý.

Dnes vnímáme pohyb jako proces, který může mít různou formu, fyzikální, chemickou, biologickou nebo společenskou. První tři možnosti jsou snadno představitelné. Společenský pohyb zajímá např. ekonomy, ale nejen je. Pohyb některých ekonomických ukazatelů sledujeme občas s napětím všichni, aniž bychom si kladli zásadní otázku: jak se krucinál může abstraktní pojem hýbat? Světem dnes nejvíce hýbou nehmotné entity. Maximálně ovlivňují život většiny pozemšťanů vč. flóry a fauny nebo přírodních národů, které o nich nemají vůbec žádné tušení. Tragické je, že se tyto pohyby netýkají jen umělých, člověkem vytvořených, systémů, ale významně se dotýkají i těch přirozených. Aristotelés tak možná měl v případě hodnocení klidu pravdu. Jenže většina ekonomů nemá o jeho myšlenkách ani páru a tak se neustále snaží motivovat své „abstraktní pojmy“ k pohybu vzhůru.

Dostávám se k jedné z hlavních příčin pohybu, a tou je motivace. Tam, kde pohyb vychází z přirozené potřeby, není nezbytná. Pohyb z přirozené podstaty nepotřebuje vnější hnací sílu. Člověk nepotřebuje motivaci k narození nebo smrti, k tomu mu stačí vhodné podmínky. K jakýmkoliv přirozeným fyzikálním, chemickým, biologickým i společenským procesům stačí pouze vhodné podmínky. Motivace se dá pokládat za rizikový faktor, který se příliš snadno mění v přetlak a vede k nežádoucímu zrychlení věcí, jevů a dějů. Zpravidla s destruktivními následky.

1 Pratchett, Terry. Věda na Zeměploše. 1. vyd. Lukáš Honzák. Praha: Talpress, 2005, 462 s. ISBN 80-7197-243-6. S. 337.