„Přece tam nezůstaneš, beruško. Přijeď i s Markem do Houstonu. Připadá mi chytrý a spolehlivý. Práci by tu bez problémů našel.“
„Marek má výborné místo v Praze, mami. Nemá důvod se stěhovat. A já se taky bez problémů uživím. Navíc je tu lepší sociální systém. Bude pro nás pohodlnější žít s miminkem tady. Vážně! Nemusíš mít strach.“
„Vždyť je to úplně šílená země!“
„Akorát si dvakrát po sobě zvolili šíleného prezidenta. To my ostatně taky. Sice jen jednou, zato mnohem horšího.“
Ne, teď není čas na politické spory. „Uvědom si,“ vzdychne dramaticky matka, „že to jsou stále ještě barbaři. Ty jejich tradice!“
„Jaké tradice?“
„Vždyť o nich sama mluvíš na instagramu. A to jsi zatím nepopsala ty nejhorší!“
„Ty to sleduješ?“
„Samozřejmě, jsi moje dcera, zajímá mě, jak žiješ!“
„Ok, strašení dětí ďáblem a peklem, předvánoční krvavé orgie s kapry, nebo surové mlácení děvčat o velikonocích, to všechno je hrubě přes čáru, ale oni od toho postupně upouští. A taky v těch videjích trochu přeháním. Kvůli sledovanosti, víš?“
„Mají mnohem horší zvyky! O těch jsi raději ani necekla!“
„O čem to mluvíš?“
„Neříkej, že nevíš!“
„Nevím!“
„Popeleční středa, aha?“
„O popeleční středě se tu nikdo nezmínil ani slovíčkem.“
„Bodejť. Takovým zvykem se ti nikdo chlubit nebude.“
„Co dělají?“
„Malují si na čelo kříž. Popelem!“
„Naši katolíci taky.“
„A víš, z čeho je ten popel?“
„Nejspíš z olivových ratolestí, jako všude jinde.“
„Ne, milá zlatá! Je to mnohem horší!“
„Tak z čeho?“
„Ze spálených kočiček! Rozumíš? Z ko-či-ček!“
