„Podívej, husy jako my, ale jaké nádherné! Velké a bílé jako labutě. Chtěla bych být jako ony,“ rozplývá se malinká husička nad vzdálenými sestřenicemi za vysokým plotem.
„Jsi krásná taková, jaká jsi,“ odpovídá jí bratr: „Tamty jsou přerostlé, nedokážou létat, nezvládají se postarat samy o sebe.“
„Nepotřebují se o sebe starat. Slouží jim lidé. Protože jsou andělské. Chtěla bych žít, jako ony,“ sní husička.
Za plotem je pozoruje dobrácká podsaditá husa. Nevydrží a vloží se do hovoru: „Přidej se k nám, chuděrko moje malá. Jedna navíc se tu ztratí, jako nic. Najdeš tu chráněné útočiště s dostatkem jídla a spánku. Spravíš se. Za pár týdnů nikdo nepozná, že nejsi naše. A v listopadu…“
„Hloupost!“ přeruší ji bratr. „Jen zůstaň s námi. Jsi svobodná, můžeš létat, kam se ti zlíbí, jíst, na co máš chuť, být s přáteli, které máš ráda. Tyhle husy jsou celý život zavřené, smí jen to, co jim dovolí lidé, jí jen to, co dostanou od lidí. Stojíš o takový život?“
„A kdo stojí o tu tvou svobodu provázenou neustálou starostí o žvanec a bezpečí?“ kejhá dotčeně velká husa. „My máme všechno, co potřebujeme! Jsme vážené a důležité. A v listopadu, pane, budeme velice oslavovány! Jsme předurčeny stát se svatomartinskými husami!“
„Chci se stát svatomartinskou husou!“ mává nadšeně křídly husička. „Už aby byl listopad!“
A přelétne plot.
„A co bude potom?“ Volá za ní starostlivě bratr.
„Kdy, potom?“ Šklebí se na něj pohrdavě velká bílá.
„V listopadu! Co bude, až se stanete těmi svatomartinskými husami?“
