„Tohle se neuchytí, Wernere. Budoucnost mají spalovací motory.“ prohlásil Wilhelm.
„Totéž jsi tvrdil, když jsem uvažoval o podmořských kabelech. Pamatuješ?“
„Však to byla jen těžce uvěřitelná myšlenka. A nezapomeň, že jsem tě nakonec podpořil.“
„Všem to připadalo příliš fantaskní,“ vložil se do debaty Karl, „kvůli problémům s telegrafním spojením mezi Berlínem a Frankfurtem.“
„Vysvětloval jsem snad stokrát, že se to stalo kvůli gutaperče. Kabely izolované gutaperčou se mají pokládat pod koleje, jenže tam žádné nebyly. A nad zemí tahle izolace z principu nefunguje. Stačí malý deštík nebo další povětrnostní vlivy…“
„Vždyť jo. Vyřešil jsi to. Jako vždy. Kdyby ne, nikdy bych nekývl na ruské zakázky,“ smířlivě odvětil Karl.
„Po 57. roce vážně nebylo co řešit,“ dodal Wilhelm, „všichni viděli, že podmořské kabely jsou reálné a mají obrovský potenciál. Uznávám, tenkrát jsem to podcenil. Ale v případě elektrovozu? Jezdíš na omezeném prostoru sem a tam bryčkou, která si bere energii z drátů zavěšených nad zemí. Obyčejnej koňskej povoz může jet kamkoliv. Ty jen tam, kde máš nainstalované dráty!“
„Kdyby koňskej povoz! Lenoir už před dvaceti lety ujel ve svém voze poháněném vodíkem cestu z Paříže do Joinville-le-Pont. A posledních pár let se ti přímo pod nosem prohánějí Marcus s Ottem.“
Werner se zhluboka nadechl: „Jsem přesvědčen, že jsem vás dosud nezklamal a všechny podstatné vynálezy dotáhl do úspěšného konce. Tady leží návrh spojit síly v jednu společnost Siemens Brothers & Co. Mám další nápady, nejen ten zatracovaný electromote, ale dynamoelektrický stroj, elektrický výtah, elektrickou lokomotivu… Co vy na to?“
