Ten všivák! Už zase sedí na sloupku u vrátek a vyzývavě na mě zírá. Nesouhlasně na něj zavrčím. Neslyší mě, protože mi lidi dneska neotevřeli balkonové dveře. Prý je zima. Klidně si vymyslí zimu, ale jak mám v těchto podmínkách ohlídat svěřené teritorium, to mi neporadí, inteligenti. Vrčím znovu a silněji. Bez odezvy. Nedá se nic dělat. Důrazně na toho mňoukacího zmetka přes dvojité sklo zaštěkám. A znovu. A ještě jednou. Zpozorněl. Dlouze hledí mým směrem. A pak jen znuděně přimhouří oči a okázale si olizuje přední tlapku. Co si jako myslí? Hlasitě frflám: „Lidi, máme problém! Můžete si mě laskavě všimnout?“
„Tichučko, Zojinko,“ obrací se na mě člověčice od monitoru. Zbytečně ztrácí čas něčím, čemu říká práce. Na tu ať teď zapomene, máme důležitější věci k řešení. Vyskočím jí na klín. Bezmyšlenkovitě mě poškrábe za ušima. To je ono, to si nechám líbit, nastavuju hlavu a slastně přivírám oči. Lidské ruce mě chvíli masírují záda, chvíli drbou na bříšku a nakonec mě jen tak pohladí.
Zpět k monitoringu. Kocour se mezitím na sloupku spokojeně uvelebil. Zadní nohy poskládal pod břicho, přední složil před hrudníkem a celý se omotal hustým rozježeným ocasem. Drze na mě mrká jedním okem. Tak to teda ne! Předními tlapami se opřu o ramena své člověčice a mohutně zařvu přes její hlavu: „Ty hovado kočičí, co tam děláš? Okamžitě vypadni, nebo…“
„Jé, to je nádherná číča!“ podívá se člověčice stejným směrem, jako já.
Klapnou dveře a drbání si s nepředstíranou rozkoší užívá ten vlezlý kočičák.
