„Já toho chlapa vůbec nedávám.“
„Jen ho nech mluvit. Pak to přepíšeš. To bude stačit.“
…
„Tohle je naše země a oni jsou naši hosté. Takže jim konečně někdo musí sdělit: Pozor, nejste tu vítáni, nejezděte sem! A pokud se rozhodneme ponechat tu někoho z nich, samozřejmě pouze dočasně, na návštěvě, musíme podstatně zvýšit tlak na jeho integraci. Máme tu po staletí zažité určité mravy, morálku a způsoby, jak žijeme, jak se k sobě chováme, jak se oblékáme. Pokud tu s námi budou chtít žít, musí se přizpůsobit. Musí se chovat stejně, jako my!
Uvědomte si, že je jich milion. A další se blíží. To nemůžeme zvládnout! Ani Němci to nezvládnou. Milion, umíte si to představit?
Uznávám, Němci po prohrané válce zvládli tři miliony odsunutých Sudeťáků, ale ti byli jejich, ne naši! Cože? Že byli doma tady a ne tam? Koho to dnes zajímá! V podstatě jsme jim tam poslali kvalifikovanou pracovní sílu na obnovu země.
Že mluvíme o lidech? Nenechte se vysmát. Tak o nich nikdo nepřemýšlí.
Takových opatření jsme navrhli! Konkrétních a realizovatelných. A humánních! Která to jsou? Například jsme navrhli chránit vnější hranice Schengenu. To nikoho jiného nenapadlo!
Ať to nikdo nesrovnává s československou emigrací v době komunismu. Od nás odešlo jen půl milionu lidí! Slušných lidí! Připravených se přizpůsobit a sdílet stejné hodnoty s našimi západními sousedy. Jak to vím? Byli to přece naši lidé! Že se Češi odmítají přizpůsobit i v šatnách polského aquaparku? Co je to za argument? Poláci mají nemístné požadavky.“
