V úbočí Orlických hor
Pozbyl jsem iluze o lásce
S hlavou už téměř v ohlávce
Protřel jsem zrak
Dobře mi tak
„Bohajeho, co to je?“
„To napsal ten básník. Teď. Po víkendu.“
„Hm, na to si dáme šedýho rulanda. Moment… Tak na zdraví. Jsem jedno ucho.“
„Chystali jsme se na krátké tréninkové kolečko na běžkách kolem Říček. Vypadli jsme jen tak nalehko, klíče, mobil, brýle, žádná zátěž, znáš to.“
„Neznám, mám děti.“
„Zkrátka, na té cestě jsme asi ztratili klíče od chaty.“
„Asi? Kdo je ztratil?“
„Myslela jsem, že on. V jednom místě se slušně vysekal. Určitě je tam vytrousil. K chajdě jsme dorazili mokří, vymrzlí, on navíc potlučený, byli jsme zralí akorát na grog, saunu a postel. A klíče v zadeli.“
„To znám, jemu ujely nervy a ty ses rozbulela. Milostné drama na úbočí hor…“
„Ale houby. Chtěl se jít zahřát do hospody a já řekla NE! Navrhla jsem, abychom se vrátili na místo, kde upadl. Dokud je světlo. Prohledat to tam. Ty klíče tam logicky musely být!“
„Nemusely. Jak daleko jste jeli?“
„Plus mínus pět kiláků. Klíče jsme nenašli. Vrátili jsme se za tmy. Utahaní, mrzutí, marní.“
„Proč jste nezavolali zámečníka?“
„Zavolali. Čekali jsme na něj dvě hodiny v hospodě a on si pak za minutku práce řekl o dva tácy. Básník mu je nakonec dal, tak jsem chtěla zatáhnout aspoň útratu v hospodě. Sáhnu do kapsy a držím v ruce ty klíče.“
„Vidíš. A on tě ani nezabil. Taková malá vraždička na úbočí…“
„Stačí ta báseň.“
