Tak se nám blíží Beltine –⁠⁠⁠ svátek všech Keltů, kterýžto je konán každoročně střídavě v Čechách a na Moravě (letos už po druhé v Telči). Má jediná ratolest pojede poprvé sama jen s kamarády, jelikož se letos s Mirou vrátíme k tradičnímu ohni na Oslavce. Takže si tiše zoufám a doufám, že to děcko ve zdraví přežije a vzpomínám na dobu, kdy s námi jelo na Beltine poprvé. Tehdy trochu překvapeně hleděla na bandu třicátníků snažících se o tanec ve stylu Lord of the Dance. Očividně si myslela, že na podobné poskakování jsme poněkud staří a na trénování skoků do rakve naopak příliš mladí. Pak nad tím mávla rukou a přidala se taky.

Tehdy byla velkým fanouškem Harryho Pottera a s napětím očekávala, zda jí k jedenáctým narozeninám přijde dopis psaný zeleným písmem. Účast na Beltinech brala jako přínos pro své samostudium věd čarodějných a pohanských, neboť bývával provázen ukázkami způsobu života a umění našich keltských předků, a hlavně jejich rituálů, které ji zaujaly především, a to vč. malby na obličej. (Dopis z Bradavic jí v den 11. narozenin opravdu přišel, avšak psán byl (logicky) v jazyce anglickém, z čehož mé dítě usoudilo, že mu zbývá opravdu jen to samostudium. Naštěstí její zklamání nebylo tak zlé, protože v té době už prožívala s Prattchetovou – pardon Kovářovic – Eskarinou studia na Neviditelné univerzitě.)

Zájem o Beltine cérku nepřešel a rok co rok nás hlídala, abychom náhodou nezapomněli. Samozřejmě jsme nezapomínali, dokud jsme jezdívali v širokém osazenstvu, ale přátelé s přibývajícím věkem pomalu odpadávali, až se stalo, že jsme před dvěma roky jeli jen my dva s Mirou a s námi čtyři puberťačky.

Beltine se tehdy konal v Modré u Velehradu, což samo o sobě zajišťovalo tajemnou atmosféru, která tomuto svátku náleží. Těšila jsem se. Ještě u kudrnovského autobusu jsem mamince jedné z puberťaček odvážně tvrdila, že si nemusí dělat vůbec žádné starosti. V autobuse jsme si prozřetelně sedli na jiný konec, než holky, a po příjezdu jsme stále ještě bez problémů našli místo u rybníka pod skanzenem, kde se daly postavit tři stany. Ty jsme bez větších problémů postavili, něco jsme pojedli a následně se přesunuli do skanzenu, kde už se začalo hrát.

Po předložení lístků a projití branou se to stalo –⁠⁠⁠ holčičky se rozprchly na všechny strany.

S Mirou jsme zůstali stát jak opaření. Neměli jsme dohodnuto, kde budem sedět, kdo kdy bude hlídat místa a věci, v kolik si dáme sraz k odchodu. Zkrátka nic. S bídou jsme našli dvě místa k sezení a místo poslouchání a tančení jsme se střídali v hledání osob svěřených do naší péče. Po x hodinách chaosu, kdy se u naší lavičky děvčátka prostřídala po jedné, maximálně dvou, aby nám odkývala pravidla umožňující zábavu i nám dvěma a vzápětí zmizla v davu, jsme se konečně sešli všichni. Bylo nám oznámeno, že je děsná kosa a čas jít spát. Ukecali jsme je ještě na doposlechnutí Hradišťanu, ale vzhledem k tomu, že u této hudby nebylo možno zahřát se poskakováním a ani teplý čaj (na děti) nebo medovina (na nás) nezabírala, odkráčeli jsme poněkud předčasně za zvuků písně Voda ke svým stanům. A tak jsem zalezla do spacáku, začala si vsugerovávat tepelnou pohodu a místo svých oblíbených písniček poslouchala:

„Já nic nevidím.“
„Mamka mi zabalila pyžamo až na dno, co mám dělat?“
„Ty nemáš baterku?“
„Ale v noční košili mi bude kosa, ne?“
„Holky, nemáte baterku?“
„Tak já zůstanu v riflách a bundě, přece tu neumrznu.“
„Já nechápu, že si do stanu nevezmete baterku, jak jste si asi chtěly svítit?“
„Tak já se na to pyžamo taky vykašlu.“
„Hele nedělej chytrou, za prvé jsi nám nic takovýho nediktovala a za druhé ju taky nemáš.“
„Kua, zasekl se mi zip na spacáku.“
„Taky je vám taková klendra?“
„Nemohla by se mi tvá mamka podívat na spacák?“

Proboha!

Ve čtyři hodiny ráno se ozvalo lomození a hovor.

„Dnes by mohly brát, co?“
„No nevím, co je to tu za stany?“
„To je k tomu fesťáku, vyřvávali celou noc.“
„A proč tady?“
„Nevím! Bych to hnal!“

Tato noc skutečně nebyla určena pro klidný spánek. Pokoušeli jsme ještě se zabrat, ale nedalo se.

Když k nám ze skanzenu dolehla rozcvička s výukou tanců, definitivně jsme to vzdali. Holčičky se pomalu soukaly ze stanů a kruhy pod jejich očima naznačovaly, že noc pro ně nebyla nikterak pohodová. Nicméně se rychle oklepaly, pojedly něco k snídani a jaly se pokračovat v beltajnovém běsnění. Poučeni včerejším průběhem jsme se s nima dohodli na dalším postupu už během jídla, takže dopoledne proběhlo více méně poklidně.

S Mirou jsme si zašli do Velehradu, omrkli vesnici i kostel a pokecali s jeptiškou, jejíž příběh by vydal na tři knihy. Já si tu zoufám nad dvěma dny pod vlivem čtyř puberťaček a tato paní prožívala většinu svého života daleko horší situace jen díky své víře.

S děvčaty jsme se sešli u stanů. Rybáři už byli pryč, tož jsme se mohli v klidu sbalit. My dospělí. Styl balení našich spolucestovatelek byl poněkud svérázný. Zatímco jedna polovina skládala ve stanech spacáky, další dvě už vytahovaly kolíky a pruty. Došla mi slova. Mira chladnokrevně fotil.

Na parkovišti u kudrnovského autobusu jsem si oddychla, že jsme to celé zvládli. V tu chvíli naše svěřenkyně nastoupily do špatného autobusu. Vlastně to byl ten správný, jen v tu chvíli odvážel pár lidí na vlak do Hradiště s tím, že po návratu vyzvedne nás na cestu do Brna.

Letos tedy jedou samy. Držte nám všem palce.