Studium psychologie sebou přináší totéž povyražení, jako studium lékařského slovníku – hypochondrickou náladu.

Úvod do struktury lidské psychiky mou fantazii příliš neoslnil. Stejně tak pudy, vůle, emoce, myšlení. Krátké zamyšlení nad vlastní zaměřeností či psychickým stavem už může předznamenat to správné naladění. Poruchy vnímání, pozornosti a paměti jsou bonusem pro výtvarníky, patologické představy, fantazie a iluze pro pisálky, jako hypochondr nacházím pravý ráj v kapitolách o psychopatologii:

Úzkost – pociťuju ji před zítřejší zkouškou více než zřetelně – obavy, rozrušenost, nervozita, zrychlený puls, závratě a pocení se ještě dostaví – minimálně před devátou ranní.

Obsese, kompulze – kde je úzkost, tam je samozřejmě i obsese – nutkavá představa, že neumím lautr nic. Čím si pomohu? Kompulzivním rituálkem! Na dvorku pod lipou dvakrát otočit na patě, plivnout do všech světových stran a netrefit přitom Jima. Humor stranou. Kompulze je docela přínosná porucha, ale člověk před odchodem z domu tak dlouho kontroluje zda je vypnutý plyn, až nechá zapnutou žehličku.

Deprese – ztráta zájmu a radosti ze života, sebedůvěry a poruchy spánku – který student by tím netrpěl? Zcela určitě k ní mám dispozice jak psychogenní, tak i endogenní (do základní trojky mi chybí jen somatogenní). Podle příznaků mi je nejbližší cyklotymie, páč po úspěšně vykonané zkoušce v sobě zajisté otevřu manickou fázi.

Postraumatická stresová porucha – to mám určitě taky a nic na tom nezmění fakt, že si zrovna nemohu vzpomenout na žádné pořádné trauma. Není zas až tak důležité, stačí, že jasně identifikuju poruchy nálad, podrážděnost, letargii, citové otupění, pocit prázdnoty. Došla ořechovka, čímž pádem není naplněn alkoholismus.

Mentální retardace – zřejmě není vrozená, její progresivitu jsem však už zaznamenat stihla.

Schizka – bizardní myšlení, přecitlivělost, teatrálnost, nevyzpytatelnost, nepřirozené až chorobné životní perspektivy – to su celá já, že jo? Je to jako hledat klíče, které držíte v ruce.

Bludy – trochu zklamání – snažím se najít v těch megalomanických, originárních, reformátorských či religiózních, jenže na to má fantazie nestačí. Malou naději skýtá existence hypochondrických bludů, ale autoakusační, ruinační, negační, emulační, perzekuční či kverulační – slabota. Soudím, že autor zapomněl na zcela zásadní blud. Všechno je skvělé, úžasné a být to lepší, tak už se to nedá vydržet.

Halucinace – sluchové, zrakové, čichové nebo chuťové se mě až tak netýkají. Taktilními trpím od chvíle, kdy tu začal bzučet komár. Svědí mě celý člověk. Co tu dělá komár? Možná je ta halucinace sluchová. Zajímalo by mě, jaké je to mít cenestickou halucinaci. Nebo posedlostní.

Končím kapitolou ke specifickým poruchám osobnosti, kterýchžto se mi též dostává v široké míře, což si uvědomuji hned, jak začnu přemýšlet o vyváženosti jednotlivých složek mé osobnosti. Zatím mi není jasné, zda jsou tyto poruchy podmíněny konstitučními či výchovnými faktory a zda jsem osobnost spíše akcentovaná nebo rovnou anomální. Možná neurotická (bo únava, skleslost, malátnost, vyčerpanost). Naštěstí to není důvod ke starostem, páč neurózy mají reverzibilní charakter.

Cyril Höschl tvrdí, že zdraví jedinci jsou pouze ti, kteří dosud nebyli diagnostikováni. Má recht.

Obrázek – Fotobanka Pixabay