„Stáří není tak velké neštěstí, uvážíme-li druhou možnost.“ ~ Ernest Hemingway

Nedávno jsme byli na scifárně o komunikaci s bytostmi z vesmíru, z jiného prostředí, s jiným způsobem života, uvažováním, znalostmi, kulturou… Inspirativní film. Vychází z předpokladu, že pokud se i takhle odlišné bytosti chtějí domluvit, pokud mají obě strany zájem, podaří se.

Naše smečka řeší podobný problém.

Koukám na bílou chlupatou kouli klepající se na vyšetřovacím stole a odpovídám na otázky mladé veterinářky: „Jim v posledním roce slyšel čím dál tím hůř, i když klepnutí plné misky o zem mu neušlo, ať už byl v kterékoliv části bytu. Teď už nereaguje ani na to. Dnes mu nad hlavou drnčel telefon, a on ani nezastříhal ušima. Jo, v posledních týdnech působil trochu zmateně, ale hlídal si nás a výborně reagoval na gesta. Tak se asi stalo, že si nikdo z nás nevšiml, kdy ohluchl definitivně.“

Mladá veterinářka si Jima zkoumavě prohlíží, váží ho, měří teplotu, kontroluje uši, zkouší zezadu tlesknout… a nic.

„Teď po Silvestru se nám tu objevuje víc zvířat, která přišla o sluch. Petardy jsou zlo jak pro psy, tak i pro lidi. U těch mladších se to zpravidla do pár dnů spraví, ale Jim už je dost starý… Můžete ho dát dolů…“

Chlupáč na zemi okamžitě ožije, ukazuje mi, kde nechal tesař díru a klasickými westíkovskými tanečky naznačuje, že je nejvyšší čas vypadnout, než si tady někdo vzpomene třeba na injekci nebo jiná podobná zvěrstva.

Čekám na účet.

„Na to, kolik mu je let, je pořád úžasně živý,“ obrací se ke mně paní doktorka. „Možná se ten sluch už nikdy nezlepší, ale i to dokážou chovatelé zvládnout. A on evidentně chce komunikovat, je zdravý, plný života…“

Chvíli poslouchám, než mi dojde, co mi tím chce říct. Odtuším: „My to nějak zvládnem,“ a to už mi Jim zcela vážně dává najevo, že je nejvyšší čas zmizet, protože má venku něco k řešení. Ale hlavně: „Na veterině se nesluší být dýl, než je nezbytně nutné. Víš, jak to dopadlo minule, když se na poslední chvíli rozhodla, že mi ostříhá drápky…“

Jo, to vím. Však jí tehdy nechal za odměnu v ordinaci obrovskou louži. Chvatně se loučíme.

Než nasedneme do auta, jdeme se trochu projít po okolí. Co to všechno znamená? Být mu neustále na očích. Přistupovat k němu zepředu, aby nás viděl. Mimo zahradu konec chození na volno, protože když odběhne z dohledu, jede auto, nebo hrozí cokoliv jiného, není ho jak zavolat. Nahradit povely gesty…

Zkrátka – když si nějaká lingvistka z Ameriky zvládne pokecat s příšerkami z vesmíru, to by v tom byl čert, abychom my nepřišli na to, jak „mluvit“ s naší chlupatou příšerou. Dřepnu si jako v době, kdy byl Jim malé štěně. Pamatuje si, co to znamená, a přiběhne.