Trochu…

Ne, trochu ne.

Hodně mnou zamávala „protestní hladovka připomínající děti zabité komunisty“, která probíhá od 1. června 2014. Narodily se matkám vězněným komunisty a hladovku za ně drží členové a příznivci zlínského sdružení Repelent 21. Každý den se díky jejich aktivitě dovídám krátký dětský osud:

O miminko přišla v komunistickém vězení například rodina pana Lesáka. Dozorci je při výslechu rodičů nechali pomalu umírat. Otce ani matku k němu nepustili. Byl slyšet pouze pláč. A pak tísnivé ticho. Podobných osudů se v padesátých letech odehrálo mnoho. V zapadlém koutě Ďáblického hřbitova komunisti vhazovali děti do hromadných hrobů, tzv. šachet. Dodnes je zde patrná propadlá půda v mnoha souvislých řadách.

Odpočívá zde i malý Bohdan Mráz (* 7. 3. 1955, † 10. 5. 1955), který se podobně jako další utýrané děti narodil „nepohodlné“ matce. Nikdy neuviděl svět venku za mřížemi. Hladovku za něj držela Šárka Kovaříková.

Boženka Jíšová (* 16. 2. 1959, † 8 .5. 1959) žila necelé tři měsíce. Jako další děti, které leží na „Dětském pohřebišti“ zažila ve svém nejrannějším věku brutalitu komunistů, která nasměřovala jen na matku, ale i na bezbranné, často sotva narozené caparty.

Jan Hynek (* 9. 4. 1959, † 16. 7. 1959) žil celé tři měsíce a jeden týden. Narodil se však v komunistickém vězení do „nežádoucí rodiny“ a přišel o šanci mít adekvátní lékařskou péči.

Dagmarka Vaněčková (* 31. 12. 1955, † 4. 1. 1956) se narodila poslední den roku 1955. Nečekal ji radostný Nový rok 1956, ale jen několik nezáviděníhodných dní života.

Boženka Bryxiová (* 14. 12. 1958, † 15. 12. 1958) poznala tento svět jeden jediný den. Studený nevlídný svět bez teplé máminy náruče. Uvnitř věznice. Připomněl ji Zbyněk Horváth, který v průběhu své hladovky řekl:
„Do půlnoci zbývá něco málo přes dvě hodiny. Bezmála den držím symbolickou hladovku za děvčátko, které žilo stejně dlouho, jak dlouho na jeho památku hladovím. Vím, že tím malé Božence Bryxiové život neprodloužím o jedinou vteřinu. Kolika dalším tím ale umožním narodit se svým milujícím maminkám mimo vězeňskou celu a po nádherném dětství prožít šťastný život svobodného člověka, to ukáže čas. Už dnes ale vím, že má zanedbatelná oběť měla obrovský smysl pro mne samého. Nenávidím komunistické vrahy a jejich uctívače ještě více než včera…“

Příběhy těchto dětí bychom neměli zapomínat. Jsou pevně zapsány do naší historie. Snad nám připomenou, že za svobodu, lidská práva a lidskou důstojnost musíme stále bojovat.

Zdroj: Fotobanka Pixabay