Kniha je venku. To potěší. Mnozí z vás už dostali svůj výtisk. Měla bych mít radost, ale přepadají mě spíš obavy. Baví vás to? Nejste zklamaní? Dá se to vůbec číst? Nenudíte se u toho? Po kolika stranách asi tak čtenář knihu odloží? V takovou chvíli zásadní nejistoty mě na chvíli povzbudí třeba vstřícná slova Veroniky @vero_on.the.road:
„Číst knížku Úlet pro mě bylo jako být s Miou kamarádka. I přes to, že je mezi námi jedna generace, díky svému coming outu, hlavně sama před sebou, najednou řešila úplně stejné věci, jako řeším já. Plus rozdělit rodinu, rodinné přátele, svěřit se svým dětem. Příběh Mii pro mě byl nesmírně inspirativní a také důkazem toho, jak velkou sílu v sobě člověk musí najít, když chce svůj život změnit k lepšímu. Nenechte se ale zmást, že by knížka Úlet byla jen o lásce. Taky se dost nacestujete, budete šplhat do kopců a schodů a téměř v každé kapitole se dozvíte něco nového o světě. Moc mě bavilo vracet se každý den k dalším řádkům. Při knížce Úlet jsem se nejednou smála nahlas, ale taky si dost pobrečela. Ačkoli kniha otvírá mnohdy dost náročná témata, je psaná s lehkostí, velice čtivě a vy ani nevíte jak, a jste na konci příběhu. Nebo to je teprve jeho začátek?“
