„Fanatismus je nedostatek statečnosti. Je to strach přijímat svět v jeho složitosti.“ ~ Jan Werich
Vracím se ještě jednou k myšlenkovému experimentu Bernarda Williamse Jim a Indiáni, ve kterém je botanik Jim postaven kapitánem Pedrem před volbu – buď Jim sám zastřelí jednoho Indiána z náhodně posbírané dvacetičlenné skupiny, nebo bude pro výstrahu (po nedávných indiánských protestech) zastřelena celá tato skupina. Pokud to Jim udělá, propustí Pedro zbylých devatenáct lidí na svobodu1. Jim marně hledá správné řešení. Neexistuje. Nachází se v bezvýchodné situaci, jako mnoho dalších lidí stojících před podobnou volbou (podrobněji viz Právo na život).
Politici rozhodující o vojenských zásazích v různých částech světa na tom nebývají lépe. V poslední době se často jedná o různé variace na jeden scénář: Buď tuhle válku utneme rychle pomocí náletů, ale za cenu obětí mnoha nevinných lidí, nebo od toho dáme ruce pryč a necháme projednávanému a pravděpodobně brutálnímu konfliktu volný průběh. Jenže ať uděláme, co uděláme, vždy to bude špatně. To už víme. Není tedy jednodušší sedět s rukama v klíně a zdálky přihlížet válečným masakrům? Proč ne? Nemáme s nimi přece nic společného! A tak se Jim k Indiánům otáčí zády a odchází. Z dálky slyší dvacet výstřelů, bolestné výkřiky a sténání … a pak ticho. Do smrti ho bude provázet dvacet vyděšených obličejů, které k němu tehdy vzhlížely s nadějí. Pořád se bude vracet myšlenka, že jedním zásahem mohl devatenáct lidí zachránit…
Jeden náš pan prezident pravil, že „humanitní program nedopouští násilí, ale dopouští, ba vyžaduje sebeobranu a obranu jiných proti násilí. Humanita není politickým a etickým kvietismem. Humanitní program nehlásá, že máme proti násilí složit ruce v klín; naopak žádá, abychom násilí odporovali a abychom mu odporovali všemožně. Bránit se, neznamená, užívat proti násilí nového; znamená to právě jen bránit se, není-li jiné možnosti, i železem“2. O pár desítek let později ho jeho následovník v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde doplnil, že je to obzvlášť důležité, pokud jsou ve hře „principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu“.
Dobře, je tu důvod zachránit devatenáct životů. Jimovi to ale přinese stejně tíživé pocity. Jen ten vyděšený obličej bude jeden. „Zabiješ-li jednoho člověka, jako bys zabil celé lidstvo,“ stojí v Koránu. Jim zabije Indiána a já jsem stále ještě schopná pochopit jeho důvody. Ale jen do chvíle, než se pro mne z pojmu „dvacet Indiánů“ stanou lidé – malá holčička, těhotná žena, starý zkušený šaman, mladík v pubertě atd. Mé pochopení narazí na své limity a já nedokážu akceptovat Jimův výběr. Stejně jako nemohu akceptovat nálety na školy, tržiště nebo nemocnici Lékařů bez hranic. Nemohu. Prostě to nejde.
Zná někdo z nás správné řešení? Jsou lidé, kteří mluví o dalších variantách – místo náletů např. vyslat pozemní vojsko, které obě strany konfliktu od sebe opatrně a bez větších ztrát na životech oddělí. Krásná myšlenka. Ale pořád budou umírat lidé, jednotlivci. Jen je jiní Jimové uvidí z blízka. Tváří v tvář. Existuje vůle vyslat své vojáky do takové války? Jsme my sami ochotni vyslat naše syny na podobnou misi? A jak dlouho by taková pozemní operace trvala? Ušetřilo by to životy lidí, nebo by v konečném důsledku bylo těch mrtvých víc?
Netroufám si odpovědět. Žádná z variant, ani ta třetí, čtvrtá, pátá… není obhajitelná. Výsledkem budou jen další mrtví, zranění, zmrzačení a mnoho lidí na útěku – mimo jiné směrem do Evropy.
Jedna věc je však důležitá. Než začneme kohokoliv soudit, ujasněme si, kdo je v dané situaci Pedrem a kdo Jimem … a zda Pedro jedná ze své vůle, nebo je v dané situaci též jen vystrašeným pěšákem naslouchajícím rozkazům někoho dalšího, jiného „Pedra“ ve vyšším postavení. Půjdeme-li po zdroji, možná se nakonec dobereme poznání, že tím pravým viníkem je strach.
Jenže…
Jak bojovat proti strachu?
Jak bojovat proti strachu druhých?
Jak bojovat proti vlastnímu strachu?
